Hodnotné měny aneb vítejte v reálném světě

smrckal.com: V souvislosti s textem o nejhodnotnějších měnách světa, jsem
kromě konstatování, že jejich přehlídka je sice zábavná, ale ve skutečnosti nemá
ekonomický obsah, slíbil další vyjádření. Následuje několik myšlenek.

V prvním řadě kurz jakékoli měny, například vůči americkému dolaru, o konkrétní měně v
ekonomickém smyslu slova příliš nevypovídá. Příklad: Pokud bychom udělali denominaci
koruny, škrtli dvě nuly a vrátili se k haléřům, ze stovky by stala koruna a ze současné
koruny jeden haléř. Stejně, by se pohnuly ceny, rohlík by nestál dvě koruny, ale dva
haléře. Totéž platí pro mzdy, například z částky 34 000 Kč by bylo 340 Kč. Kurz koruny
vůči dolaru by nebyl stávajících cca 1 USD = 23 korun, ale 1 : 0,23, čili zhruba 4 dolary
za jednu korunu.
Vypovídalo by to něco o „síle“ koruny? Nikoliv!

Ta naše koruna česká

Co je naopak podstatné:
a) inflace konkrétní měny
b) vývoj kurzu ve vzájemném poměru
c) výsledky obchodní a potažmo platební bilance dané ekonomiky.
K vývoji poměru měn, tedy ke kurzu lze říci, že podstatný je pohyb v čase. Spekulanty
zajímá, jaký byl kurz před několika vteřinami, minutami či hodinami. Záleží na tom, jaké
objemy dané měny se obvykle obchodují, tedy jak je trh s takovou měnou likvidní.
Naopak dlouhodobí investoři okamžité výkyvy oběma směry nevnímají.
Například koruna dlouhodobě vůči hlavním světovým měnám posiluje. Za posledních 20
let posílila vůči dolaru o téměř padesát procent z 1:40 na zhruba 1:23. A pokud se nic
podstatného nepřihodí, můžeme v dalších letech očekávat stejný trend.
Co se měny týká, je dolar poměrně inflační měna – spotřebitelské ceny ve Spojených
státech vskutku nejsou stabilní. Historicky po druhé světové válce dosáhl průměrný
meziroční růst cen 3,8 %, v posledních více než deseti letech se jedná o 2%, což je
v souladu s cílem FED. Dolar vykazuje o něco větší míru inflace, než je tomu v případě
naší koruny, což způsobuje část kurzové ztráty.

„Petro“ měny

Co se měn Kuvajtu, Bahrajnu či Jordánska týče, – všimněme si, že nejsou volně
směnitelné, ale jejich kurz je vázán na US dolar. Je tomu tak ze dvou důvodů. V první
řadě se jedná o měny malé a v podstatě bezvýznamné (co do měnové zásoby, tedy i
včetně quazi peněz), jejich „množství“ parametricky neodpovídá obchodní výměně a
dalším ekonomickým parametrům. Tato skutečnost je dána tím, že konkrétní země v
podstatě uplatňují dvou měnový režim, přičemž 99% procent jejich tržeb z vývozu je
v amerických dolarech. K změně může dojít v případě slavného vítězství zlatého rublu,
což se ovšem nejeví ani zdaleka jako pravděpodobné. Zároveň 99% příjmů z exportu
představuje 70% – 80% HDP těchto států. Ropou nasáklé země v podstatě vlastní měnu
ani nepotřebují, její existencí ovšem předchází případnému riziku. V každém byznysu
totiž nemusí, ale může přijít chvíle, kdy se malá, dobře kontrolovatelná měna s pevným
kurzem hodí.

Království za libry

Když už byla zmíněna Gibraltarská libra, neměli bychom opomenout libru skotskou a
severoirskou libru, jedná se totiž o stejné příběhy. Vůči GPB jsou v kurzu 1:1, nemají
vlastní emisi, pouze vlastní tisk. Ve skutečné emisní bance v Londýně „uloží do trezoru“
stejné množství GBP, jaké vytisknou a pustí do oběhu Gibraltar, Skotsko a Severní Irsko.

Nicméně pokud by se Skotsko oddělilo od Velké Británie, tato drobnost by výrazně
zjednodušila měnovou odluku – pokud by tedy k odluce vůbec došlo, neboť se nejedná o
nezbytný krok.

Mám v kapse jeden frank

Ale určitě nejsem nejbohatší z bank. Co se švýcarského franku týče, jedná se o měnu,
která umí investory také překvapit. Bezpečným a předvídatelným přístavem byl frank do
začátku roku 2015, kdy švýcarská centrální banka neočekávaně opustila vlastní závazek
udržovat frank v pásmu vůči euru a frank pak skokově posílil o 30%. Kurz vůči USD byl
na počátku roku 2015, 1,2:1, nyní je asi 0,93:1.

Nákup „petro“ měn

Nevidím v tom smysl, lze totiž předpokládat, že u kuvajtské, bahrajnské a jordánské
měny budou mít nemalé transakční náklady. V případě kuvajtských a bahrajnských
dinárů doporučuji koupit rovnou dolar. Dokud budou tamní centrální banky plnit závazek
pevného kurzu k dolaru, není patrná žádná výhoda – leda by tyto měny měly nějaké
zvláště výhodné úročení, což je ale kvůli regionálním zvyklostem a pravidlům prakticky
vyloučené.
Jordánská měna mi připadá jako velké riziko. Ostatně před zhruba dvaceti lety se kurz s
korunou přiblížil na dosah 1:60 a nyní se naopak blíží 1:30. Jak vidno, tak pro
korunového rezidenta to určitě nebyla dobrá investice. Navíc rizika jsou zřejmá.

Dolar mimo USA

K poznámce o „pohybu dolaru“ mimo hranice USA. Určitě nebude od věci vzpomenout
rozdíl mezi držením měny jako rezervního platidla a devizovými rezervami.
Jako devizové rezervy drží dolar asi všechny státy světa, což se ovšem ani zdaleka
nerovná trezorům přecpaných bankovkami. Obvykle mají tyto devizové rezervy spíše
podobu likvidních papírů, například amerického vládního dluhu nebo dluhu amerických
institucí. Běžné je i držení dluhu jednotlivých států Unie a řada centrálních bank vlastní v
omezené míře i americké akcie.
Dolar z pozice nejvíce směnitelné a uznávané měny světa slouží k řadě transakcí po
celém světě. Je prakticky „nevystopovatelný,“ proto se těší oblibě v šedé nezdaněné i v
černé kriminální ekonomice.
Nicméně bylo by poněkud naivní předpokládat, že dolary uložené do banky někde ve
světě leží v konkrétní bance. Reálně se totiž každý finanční ústav snaží, seč může,
přeměnit co nejrychleji hotovost na nějaký druh amerického papíru – vládní bondy nebo
třeba bonitní akcie. V případě každé měny totiž obecně platí, že tato může „vydělávat“
pouze v zemi, odkud emisně pochází. Pomineme-li možná bankovkami napěchované
trezory bossů mafie všeho druhu, mají banky tolik hotovosti, aby mohly akceptovat
hotovostní požadavky klientů. Zbytek přemění co nejrychleji na aktiva nesoucí zisk.
Držení dolarů jako rezervního platidla má smysl v podstatě tam, kde je měna navázána
na dolar pevným kurzem – taková praxe se ovšem prodraží. Nicméně mluvíme o zemích,
jejichž suverénní fondy mají obrovské objemy aktiv, takže náklady na držení finanční
hotovosti třebas v poněkud větším objemu nemusí být klíčové. Navíc se promítnou s
velkou pravděpodobností pouze do mírného snížení ziskovosti těchto fondů.