Andor Šándor: „My máme hodinky, Taliban má čas.“

Dnes je tomu osm let, co tehdejší americký prezident Barrack Obama oznámil světu fyzickou
likvidaci strůjce atentátů z 11. září 2001, nejhledanějšího teroristy planety Usámy bin Ládina. Stalo
se tak v rámci Operace Neptunův trojzubec bezmála deset let poté, co 7. října 2001 zahájily
spojenecké armády v čele s USA operaci Trvalá svoboda. Brigádní generál Andor Šándor, bývalý šéf
české vojenské špionáže a bezpečností expert se v souvislosti s výročím bin Ládinovy likvidace jeví
jako navýsost příhodný a erudovaný zdroj odpovědí.

Playboy: Není deset let na likvidaci jednoho zločince přece jen neadekvátně dlouhá doba?


Šándor: Z pohledu lidského života určitě. Na druhou stranu byl Usáma bin Ládin velmi ostřílený
bojovník, který získal válečnické ostruhy jako účastník nakonec úspěšných bojů proti armádě SSSR. Při
sebemenším kontaktu s vnějším okolím se držel pravidel přísné konspirace, což na druhou stranu
snižovalo jeho vliv na fungování Al Kaida. Přesto byl nakonec dopaden s pomocí pákistánského
lékaře, který se do jeho blízkosti dostal na základě příběhu o nutném očkování. Pro Američany se
jeho likvidace rovnala z pochopitelných důvodů nejvyšší možné prioritě.


Playboy: V kontextu toho, co se dnes v Afghánistánu děje, nezní název Trvalá svoboda, při vší úctě,
k obětem, nepatřičně, až směšně?


Šándor: Název už dávno neplatí, dnes se jedná o Operaci Rozhodná podpora. Většina bojových
jednotek se z Afghánistánu stáhla, vlastně tam děláme mentoring, podporu policie a vojenských
služeb. Co se dlouhodobého angažmá aliančních vojsk týče, vidím to tak, že celá afghánská anabáze
nás stála spoustu životů, astronomické peníze, ale konečný cíl v podobě předání moci demokratické
vládě se nedostavil.


Playboy: Spojenci zvolili Sovětský model z prosince 1979, tedy svrhnout stávající vládu, dosadit
vlastní, která bude zemi spravovat k jejich obrazu. Výsledek, diplomaticky řečeno, nic moc?
Šándor: Je to logické. Afghánistán nebyl nikdo spravován centrální vládou. Ani Talibanu se nepodařilo
ovládnout veškeré území. Vždycky to bylo o kmenových vůdcích, výkon vlády, práva, kontroly se liší
v jednotlivých provinciích. Ne nadarmo je prezident Afghánistánu ironicky, leč takřka pravdivě,
nazýván starostou Kábulu.


Playboy: Že jsme se od Sovětů nepoučili?


Šándor: Sověti se zase nepoučili od Angličanů, Britové od Alexandra Velikého. Afghánistán
představuje zemi, kterou lze vojensky porazit, nikoli však ovládat. V první fázi Operace Trvalá svoboda
dokázalo americké letectvo vymazat z povrchu zemského všechny výcvikové základny Al Kaida a zbavit Taliban moci. 
Další naše působení už ovšem tak slavné není.


Playboy: USA investovaly do konfliktu jen do roku 2017 800 miliard dolarů? K tomu na obou
stranách desítky tisíc mrtvých vojáků a civilistů. Dost drahý účet, byť za krále teroristů?


Šándor: Těžko říct. Jen bych vaše čísla doplnil, za vlády prezidenta Ašrafa Gháního, který se chopil
moci v září 2014, došlo k zabití 45 000 příslušníků bezpečnostních sil. A letos je to poprvé, kdy
alianční jednotky zabily více civilistů, než Taliban, což je velmi znepokojivé. Proto jsem přesvědčen o tom, 
že naše účinkování v Afghánistánu je neúměrně dlouhé. Vzletné fráze o tom, vyřčené kýmkoli,
že se v Kábulu bojuje za Prahu, jsou nesmyslné. Taliban neměl nikdy exteritoriální požadavky, stačilo
mu vládnout na území Afghánistánu. Proto vítám jednání, které USA zahájily právě s Talibanem

v Dauhá. Pokud dojde k dohodě ve smyslu, že v Afghánistánu nebudou cizí vojska a Taliban se
postará, aby na jeho území nepůsobily žádné teroristické organizace, které nás mohou ohrožovat,
dosáhneme maxima možného.


Playboy: V Afghánistánu i Pákistánu jsou bankovky větším argumentem, než zbraně, ostatně bin
Ládina udali za peníze…


Šándor: Takto to nejsem schopen říct. Každopádně zajímavý impuls přišel v rámci jednání USA –
Taliban ze strany Pákistánu, který v regionu plní roli silného hráče. Před jednáním v Kataru Pákistán
internoval některé rodinné příslušníky špiček Talibanu, tímto krokem jasně naznačil, jakým směrem
by se měla jednání ubírat. Mimochodem, bez Pákistánu to určitě nepůjde, je otázka, jak moc bude
nový premiér, bývalá hvězda kriketu Khan bude podporovat aktuální vývoj v Afghánistánu? Nemá
cenu si nic namlouvat, bez podpory velmi výkonné pákistánské tajné služby ISI a tamních peněz, by
Taliban neměl ani zdaleka takové úspěchy.


Playboy: V souvislosti s honem na Usámu bin Ládina se nabízí srovnání s operací Boží hněv, kterou
naplánovala a realizovala v letech 1972 – 1979 izraelská tajná služba Mossad. Stalo se tak
v souvislosti s masovou vraždou jedenácti izraelských sportovců na OH v Mnichově. Terčem
úspěšné odplaty se tenkrát stali organizátoři masakru z řad palestinské teroristické skupiny Černé
září.


Šándor: Nevím, jestli je možné obě akce srovnávat. Izraelci věděli, po kom jdou, agenti Mossadu
nenaháněli nikoho v nepřístupných horách, ale v Paříži, Římě, Bejrútu. Kromě toho palestinští
teroristé se v místě svých pobytů netěšili z takové, alespoň mlčící podpory, jako bojovník s bezvěrci
Usáma bin Ládin v Pákistánu. Musíme také vzít v potaz, že Američané sice zlikvidovali bin Ládina na území svého papírového spojence, 
na druhou stranu žádný pákistánský generál by nedopustil ani
náznak toho, že vede válku v zájmu Američanů.


Playboy: Usáma bin Ládin je osm let mrtev, v lednu letošního roku vyjednávali Američané s USA,
jednání bylo účastno pět vůdců Talibanu, kteří podle New York Times strávili třináct let ve vězení
na základně Guantanámo. Jak to číst?


Šándor: Pro Američany se musí jednat o delikátní situaci. Na druhou stranu Talibanci jsou velmi
pragmatičtí a dlouho nám sdělovali, že sice máme hodinky, ale oni mají čas. My jsme tomu nikdy
nerozuměli, nebo spíše nechtěli rozumět. Jejich taktika vycházela z toho, že Afghánci je, nemusí, ale
ještě méně mají rádi nás. Proto mi přijdou k smíchu některé hlasy české politické scény, podle
kterých je potřeba být v Afghánistánu dalších deset let. Je otázkou, 
jak by dotyční politici reagovali na účast vlastních dětí v takovém konfliktu, na každodenní pocit, že se syn či dcera mohou domů vrátit
v zinkové rakvi? Pak by s možná položili otázku, komu to slouží? Víme, co chceme v Afghánistánu
dosáhnout, nebo si odmítáme přiznat, že se snažíme o nemožné?