Brexit „slaví“ první půlkulatiny (II)

smrckal.com: Zatímco v první části minisérie o stěžejních osobnostech Brexitu, jsme se věnovali
v podobě baronky Margaret Thatcherové (1925 – 2013) a Davida Camerona (1966), předsedům
Konzervativní strany a britským premiérům, jejichž vztahy k EU byly dosti odlišné, ve druhé části je
na řadě neméně zajímavé trio.

Nigel Farage (1964): Splněná mise


Muž, který splnil plán na 100%. Nigel Farage, od roku 1999 poslanec Evropského parlamentu, totiž
začal usilovat o brexit v roce 2009, kdy se stal předsedou euroskeptické frakce Nezávislost a demokracie, poté vedl na půdě 
EP frakci Evropa svobody a přímé demokracie. Do března 2016 byl
fanoušek bývalého českého prezidenta Václava Klause předsedou Strany nezávislosti Spojeného
království (UKIP). „Mým cílem bylo dostat Británii z Evropské unie. Svojí misi jsem splnil. Je čas, abych
odešel z čela strany,“ pravil po referendu do roku 1992 člen Konzervativní strany, jejíž řady opustil po přijetí Maastrichtské smlouvy.


Pravda za necelé dva roky to Nigel Farage takticky příliš neustál, když vešlo ve známost, že v dubnu
2018 pořídil oběma synům za účelem snazšího cestování po Evropě německé pasy. Vysvětlení, že oba
potomky má s bývalou manželkou, Kirsten Mehrovou z Německa, příliš nezabralo.


V roce 2019 se stal předsedou strany Brexit Party, která se ziskem takřka 30% vyhrála volby do EP,
kterých se musela Anglie v důsledku odložení brexitu zúčastnit. Loni Nigel Farage partaj obnovil pod
názvem Reform UK. Strana bojovala nepříliš úspěšně proti lockdownu, který vyhlásil kabinet premiéra
Johnsona. Stranická linie tehdy spočívala v ochraně nejzranitelnějších, což mělo umožnit zbytku
obyvatelstva vytvoření kolektivní imunity.


Theresa Mayová (1956): Pád do propadliště dějiny


Při vší úctě, kterou chovám k dámám, premiérka, která se nepovedla. Theresa Mayová, jinak
odpůrkyně (!!!) odchodu Anglie z EU, sice pravila po nástupu do funkce: „Brexit znamená brexit,“ její
konání však dávalo jasně najevo, že má mnohem blíže k bruselskému establishmentu, než k většině
anglických voličů. Ačkoli její kabinet disponoval ve sněmovně víceméně pohodlnou většinou 17
poslanců, rozhodla se vypsat nesmyslné a zcela zbytečné předčasné volby, po kterých tuto většinu
ztratila. Známý fotbalista Gary Lineker na svém twitteru vyhlásil premiérku vítězem ankety o nejhorší
vlastní gól. Do toho všeho zbyl na Theresu Mayovou koaliční partner v podobě severoirské
Demokratické unionistické strany (DUP), přičemž v Severním Irsku hlasovalo pro setrvání Anglie v EU
55.8% obyvatel.


V Bruselu nevyjednala premiérka Mayová takřka nic, jako zcela legitimní se proto jeví otázka, zdali
vůbec něco vyjednat chtěla a neměla v hlavě po irském vzoru spíše druhé referendum? V prosinci
2018 sice ustála hlasování vlastní strany o nedůvěře, stejný měsíc byla ovšem nucena odložit
hlasování o brexitu, neboť se jí nedostalo patřičné podpory. V polovině ledna 2019 utrpěla drtivou
porážku, neboť v čase, kdy do brexitu zbývalo 73 dnů, prohrála hlasování o odchodu Anglie z EU o 230 hlasů, 
když se proti její dohodě s Bruselem postavilo 118 poslanců Konzervativní strany. Přežila
sice ještě jedno hlasování o nedůvěře, zároveň ale mohla začít na Downing Street 10 pomalu balit.
Demisi podala 24. 7. 2019.


Jeremy Corbyn (1949): Z vrcholu na dno


Předseda opoziční, Labouristické strany, neúspěšný vysokoškolský student, působil v odborech.
V roce 2006 spolu s dalšími labouristickými poslanci podpořil návrh na vyšetřování účasti Anglie ve
válce v Iráku, do které zemi vtáhl jeho stranický šéf Tony Blair.


Vzhledem k prounijní orientaci labouristů a jejich voličů, se dostal Jeremy Corbyn do velmi výhodné
pozice lídra opozice. Vědom si toho, že v Irsku prošla Lisabonská smlouva, až napodruhé, 
vsadil na taktiku směřující k referendu číslo dvě, které by umožnilo britským voličům, stejně, jako se tomu
stalo v Irsku, „prozřít.“


Také proto Jeremy Corbynovi vyhovovala na postu premiérky mezi Londýnem a Bruselem lavírující
Theresa Mayová. Jeho politický vrchol přišel v mimořádných volbách 2017, kdy Labouristická strana
získala na své poměry neskutečných 40% rovnající se 362 z celkového počtu 650 mandátů.


24. července 2019 ovšem nahradil v křesle premiéra Therese Mayovou nesrovnatelně těžší protivník
Boris Johnson. Přes počáteční neúspěchy dokázal BoJo prosadit na prosinec další mimořádné volby.
Těsně před nimi oznámil, Jeremy Corbyn zisk tajné vládní zprávy týkající se brexitu, 
podle které by na základě dohody s EU musely fungovat mezi Severním Irskem a zbytkem království hraniční a celní
kontroly. Boris Johnson reagoval, že se jedná o nesmysl a labouristé utrpěli největší volební prohru
od roku 1935. Jeremy Corbyn oznámil konec ve vedení strany, v dubnu 2020 ho nahradil Keir
Starmer. Již bývalému předsedovi bylo pozastaveno členství, stalo se tak v reakci na jeho komentáře
k úřední zprávě, podle které se strana pod jeho vedením nedokázala vypořádat s antisemitismem.
V listopadu byl přijat zpět.


(V příštím díle Boris Johnson, John Bercow, královna Alžběta II).