Něco málo o umění pochybnosti

Podstatou výzkumu je zjištění, že zatímco lidé s podprůměrnými kompetencemi svůj výkon výrazně přeceňují, naopak jedinci s nadprůměrnými kompetencemi mají tendenci o svých výkonech pochybovat.
Na základě svého působení v motoristickém sportu, se s výsledky výzkumu zcela ztotožňuji. A to nejen z pozice otce, který musí své dceři vysvětlovat, že na patnáct let jezdí hodně dobře a chyb, které chce neustále rozebírat, se dopouští i zkušení jezdci.

Od roku 2001, kdy jsem vstoupil do motoristického sportu jako leader týmu a projektu Buggyra, jsem narazil na čtyři mimořádné osobnosti – Gerda Körbera, Davida Vršeckého, Josefa Kalinu a Josefa Macháčka. Před všemi stál stejný úkol, z pozice uznávaných šampiónů měli nést svou kůži na trh v projektech na první pohled nejistých. Gerd v roce 2001 upřednostnil utopický projekt ryze soukromého privátního týmu třídy Super Race Truck s tím, že okamžitého úspěchu se hned tak nedočká. Kromě toho musí vychovat jezdce, který ho bude v blízké budoucnosti porážet. David Vršecký se z pozice dvojnásobného mistra Evropy a nejrychlejšího truckera historie stal ze dne na den šéfkonstruktérem. Mimochodem, na rozdíl Mario Kresse, kterého nahradil, dokázal postavit vítězný speciál. Kromě mé maličkosti a Lutze Bernaua se tak stal v roce 2017 po triumfu Adama Lacka, teprve třetím člověkem, který slavil zisk titulu mistra Evropy v závodech tahačů jako jezdec i konstruktér. Pepa Kalina z pozice trojnásobného vítěze měl přinést a přinesl zkušenost. A Josef Macháček, naše nová akvizice v kategorii Side by Side, má za sebou pět triumfů na Rallye Dakar, což ho řadí mezi legendy nejslavnějšího dálkového závodu.

Angažmá každé ze zmiňovaných, troufám si říct výrazných osobností, předcházel poměrně dlouhý proces vzájemné komunikace. Veškerá jednání spojovala otázky ve smyslu: Máme vůbec na to? Nezklameme fanoušky, sponzory, mechaniky? Nehodil by se na práci někdo jiný, lepší?

Zatímco v případech Gerda a Davida, nebyla komunikace z mého hlediska tak komplikovaná, Gerda jsem znal, Davidovi jsem mohl funkci šéfkonstruktéra víceméně nařídit, v případě obou Josefů to bylo podstatně komplikovanější. Osobami, které jsem musel přesvědčovat, že opravdu nevím o nikom jiném, kdo upozadí, své ambice a veškeré zkušenosti položí na oltář budoucnosti, ve prospěch svých následovníků, byli tituly ověnčení borci, kteří toho dokázali na Dakaru mnohem více, než já a celý můj tým dohromady. A letošní konečné „zlomení“ Pepy Macháčka, považuji za svůj vůbec největší diplomatický úspěch.

Tolik o těch pochybujících. Vedle nich jsem narazil také na osoby, které neměly s ničím problém. Výhry patřily jim, neúspěchy zbytku týmu. Spoustě silných prohlášení ovšem bohužel neodpovídalo to nejpodstatnější, a to výsledky. Ale, to už je jiný příběh o jiných lidech…