Odpočívejte v pokoji, mistře!

Na konci prvního zářijového týdne zemřel jeden z nejlepších režisérů české historie Jiří Menzel
(82). Vzhledem k tomu, že mě jeho filmy nejen bavily, ale rovněž utvářely můj názor na život a svět,
jsem si dovolil vybrat několika postav snímků Jiřího Menzela, které považuji za nesmrtelné.

Josef Kemr (Na samotě u lesa, 1976)

Děda Komárek, který z pozice pronajímatele jedné místnosti, sleduje bedlivě počínání rodiny, která touží
zakoupit jeho chalupu. Jiří Menzel projevil během natáčení značnou osobní odvahu, když odmítl nařízení
dozorujícího orgánu KSČ, zbavit se právě stranicky zcela nevyhovujícího Josefa Kemra. A mám radost z toho,
 že hláška: A chčije, a chčije, nabyla letos konečně na aktuálnosti.

Rudolf Hrušínský (Skřivánci na niti, 1969)

Jeden z mých prvních „porevolučních“ filmů, trezorový snímek,vytažený po více, než dvaceti letech.
Důkaz toho, že velký režisér dokáže natočit mimořádný film i na šrotišti. Ze slov stranického důvěrníka,
že vše bude přetaveno v ušlechtilou ocel, ze které se udělají traktory a pračky a rovněž brigádnici, vesměs
buržoazní živly budou taky přetaveni v nového člověka, mrazí ještě dnes.

Marián Labuda (Vesničko má středisková, 1985)

Nebýt svérázného řidiče Karla Pávka, nikdo by nevěděl, že když dobře vychlazené pivo, tak jedině ze
sedmého schodu. V závěru zachrání svého svěřence Otíka před betonovou džunglí.

Magda Vašáryová (Postřižiny, 1981)

Jeden z filmů, který dělal čas vlády jedné strany přece jen o něco snesitelnějším. Velmi proto rozumím
vyjádření Jiřího Menzela o tom, že by Postřižiny za Antichartu nevyměnil. Přestože se ani zdaleka
neztotožňuji se všemi dnešními názory paní Magdy, scény, kterak konzumuje pivo na ex, pomáhá se
zabíjačkou a leze na komín, považuji za blízké dokonalosti.

Josef Somr (Ostře sledované vlaky, 1966)

Nic proti Václavu Neckářovi, neboli svá sexuální traumata řešícímu výpravčímu Aleši Hrmovi,
 ale v případě Oscarem oceněného filmu o akci partyzánů z Lysé nad Labem z konce války, měl bral nejvíce
Ladislav Hubička. Scéna ve které razítkuje nahý zadeček Heleny Zelenohorské, nemá byť sebemenší
chybičku.

János Bán (Vesničko má středisková, 1985)

Již výběr tohoto české veřejnosti prakticky neznámého maďarského herce ukazuje na genialitu Jiřího
Menzela. Postava intelektem nepříliš políbeného, leč o to dobrosrdečnějšího závozníka Otíka,
 patří do kategorie nezapomenutelných.

Jaromír Hanzlík (Slavnosti sněženek, 1983)

Jako první se mi sice v rámci příběhu z Hrabalova milovaného Kerska, vybaví kanec Pepa a debata, zdali
ho pozřít s šípkovou omáčkou, nebo se zelím, ale jednalo se přece jen o neherce. Jaromír Hanzlík mě jako
Leli doslova rozbil ódou na trabant. V bakelitovém vozidle vezl zabíjačku a při snaze zadržet bandasku s jitrnicovou polévkou, sjel vozem do příkopu. Přestože se trabant obrátil vzhůru nohama, nic se mu
nestalo.

Petr Čepek (Vesničko má středisková, 1985)

Zatímco se vzteklý řidič Josef Turek, ke kterému má jít po žních Otík, potápí v místním rybníce, jeho
choť, Libuši Šafránkovou v čase ponoru osahává Jan Hartl. A Petr Čepek se pak nestačí divit tomu, že

stále nemůže stlačit čas dolů. Opět scéna hodná génia Menzelova formátu.