Olympijské hry: Místo ideálů továrna na peníze (II)

Smrckal.com: Zatímco první a zároveň předposlední díl olympijského čtení byl o tom, kterak MOV
přetavil původní olympijské myšlenky v miliardy dolarů, druhá část popisuje, že když dva, rozuměj,
organizátoři, dělají totéž, nemusí být, z finančního hlediska, ani zdaleka totéž.

Přestože je olympiáda v první řadě o penězích, ne vždy se rovná její pořádání finančnímu profitu.
Například Mnichov jako pořadatelské město OH 1972 prodělal 800 000 miliónů dolarů. Na nevalném
ekonomickém výsledku se ovšem podepsal masakr izraelských sportovců teroristy z palestinské
organizace Černé září. A to si ještě mohli němečtí pořadatelé gratulovat k přijatelné ztrátě, neboť
následující hry v Montrealu skončily schodkem 2.7 miliardy dolarů. Dluh pak město s konečnou
platností vyřešilo až v roce 2005. Olympiádu v Moskvě 1980, kterou bojkotovala většina západních
zemí nelze ekonomicky hodnotit, neboť vše „zatáhla“ vláda státu, ve kterém zítra znamenalo včera.

Finance jako na houpačce

Vůbec první olympiáda, která přinesla pořadatelům i přes neúčast drtivé většiny zemí východního
bloku, včetně tehdejšího Československa, finanční profit, se konala v roce 1984 v Los Angeles. 
Na konečném zisku 380.6 miliónů dolarů se podepsalo především rozhodnutí občanů města andělů. Tito totiž svým hlasováním rozhodli před začátkem her o tom, že odhadované náklady ve výši 680 miliónů dolarů, nebudou kryty z veřejných rozpočtů, ale z privátních peněz a zdrojů za vysílací práva. Částku mezi 190 – 300 milióny pak vydělali i pořadatelé her z roku 1988 v Soulu. Ještě lépe dopadla z ekonomického hlediska olympiáda v Barceloně 1992. Přestože organizátoři investovali do rozvoje infrastruktury a na opravu památek 7 miliard dolarů, hry vygenerovaly zisk v hodnotě 3.3 miliardy USD. Z mírného profitu se těšili i pořadatelé her v Atlantě 1996 (10 miliónů dolarů) a Sydney 2000 (2 milióny dolarů). O tom, jak to dopadne, když se olympiády chopí byrokratický státní moloch,
se přesvědčili po olympiádě v roce 2004 v Aténách. Vzhledem k tomu, že hry financoval stát,
rozpočet nabobtnal z původních pěti miliard dolarů na jedenáct. Nakonec pořádání jinak povedených her zdvojnásobilo již tak nemalý státní deficit. V Pekingu povolali komunisté do boje 100 000 „dobrovolníků“ a do her investovali 44 miliard dolarů. Po odečtení nákladů byl zisk vyčíslen na 170 miliónů dolarů. Podstatně úspěšněji si vedl v roce 2012 Londýn. Původní propočty hovořily o tom, že při nákladech 10.4 miliardy dolarů vydělají pořadatelé čtyři miliardy liber. Zisk byl nakonec dvojnásobný. V případě doposud ještě stále poslední olympiády v Riu de Janeiru (2016) se ekonomové dodnes neshodli. Na jedné straně rozpočet nabobtnal z původních 13 miliard dolarů na 20 miliard USD.
Na druhé straně ovšem ve městě, které se potýkalo s největší ekonomickou krizí za posledních 100 let, vzniklo v rámci budování olympijské struktury 100 kilometrů nových autobusových tras a linka metra. Spousta bílých slonů Problematikou ekonomické výhodnosti pořádání olympiád se po OH v Riu de Janeiru věnoval thin- tank Council of Foreign Relations. Nutno říci, že součástí hodnocení není stěží vyčíslitelná mezinárodní prestiž, které se pořádající zemi dostává. Text pojednává v nemalé míře o tzv. „bílých slonech,“ tedy stavbách, které po skončení olympiády najdou jen malé využití. Náklady na jejich údržbu jsou přitom často astronomické. Na historicky nejdražší olympiádu v Soči, kterou Vladimir Putin pořídil za 51 miliard dolarů, bude stát, rozuměj daňový poplatník, doplácet ještě několik let miliardu dolarů ročně. Cena proslulého stadiónu „Ptačí hnízdo,“ kterým ohromil olympijský Peking svět, se nakonec vyšplhala na 460 miliónů dolarů. Stadion dnes zeje prázdnotou, přičemž údržba vyjde na 10 miliónů dolarů ročně.