Olympijské hry: Místo ideálů továrna na peníze…(I)

Smrckal.com: Tak nám v Tokiu začne historicky první koronavirová olympiáda. Nepatřím sice mezi
velké sportovní znalce, není mi přesto jasné, proč se pořádá monstr akce, na kterou nesmí jediný
divák? Nejspíše proto, že heslo zakladatele novodobých her Pierre de Coubertina: „Není důležité
zvítězit, ale zúčastnit se,“ zní v dnešní době legračně. Olympiáda totiž není ani tak o sportovcích
nebo snad divácích, ale v první a poslední řadě o penězích.

Miliardový byznys


Mezinárodní olympijský výbor, nejspíše nejmocnější sportovní organizaci všech dob, založili v roce
1894 pánové Pierre de Coubertin, Démetrius Vikélas a Jiří Guth. V současné době má MOV 205 členů,
jeho provoz, operativní výdaje a náklady na administrativu pozřou ročně kolem stovky miliónů
dolarů.

MOV však ekonomicky rozhodně nestrádá. Prostřednictvím Top Programu vybírá sponzory,
obchoduje s televizními právy a licencemi. O pořadatelských městech rozhoduje MOV podřízený
Organizační výbor, který má pod kontrolou ekonomiku her, včetně prodeje vstupenek a licenčních
programů. MOV distribuuje 90% veškerých výdělků mezi výbory pořadatelských zemí, zbylých 10%
jde na provoz. Mezi partnery Top Programu patřili a patří giganti jako Acer, Atos, Coca Cola, General
Electric Company, Mc Donald´s, Omega, Origin, Panasonic, Samsung. Top Program nasype ročně do MOV miliardu 
dolarů, za tuto částku si ovšem sponzoři kupují právo užívat po konkrétní čas
olympijské symboly. Po hrách v Riu se program rozšířil na tucet partnerů, když skončil Acer, neboť
podle marketingového oddělení MOV, nebylo vzhledem k překotnosti vývoje hardwarových
technologií dost dobře možné podržet sponzorovi z této oblasti byznysu místo v Top Programu na další čtyři 
roky. Během her kasíruje MOV i lokální sponzory, jejich produkce ovšem nesmí
pochopitelně konkurovat výrobkům členů Top Programu.


Za vším hledej televizi

 I přes sílu Top Programu je největším zdrojem příjmů MOV prodej televizních práv. V roce 2001
založil olympijský výbor společnost Olympic Broadcasting Service. Jednalo se o logický krok,
společnost funguje jako stálý hostitelský subjekt televizních vysílání všech her, proto není potřeba
obnovovat vysílací práva na každou z olympiád. Řeč čísel hovoří jasně o tom, že se OBS daří. Ještě
v roce 1992 zaplatily televizní společnosti za hry v Barceloně 441 miliónů dolarů, v Pekingu 2008 pak
částka narostla na 851 miliónů.

Tím to ovšem zdaleka nekončilo. Americká televizní stanice NBC poté zakoupila za částku 4.4 miliardy
dolarů vysílací práva na letní i zimní olympijské hry pořádané v letech 2014 – 2020. Investice
z kategorie astronomických se nepochybně vyplatila, neboť před dvěma lety si stejná stanice
předplatila vysílací práva na šest olympiád pořádaných v letech 2022 – 2032.
V případě LOH v, Rio de Janeiro 2016, zaplatila NBC za vysílací práva 1.28 miliardy dolarů. Přitom již
 na počátku března 2016 oznámilo její vedení prodej olympijské reklamy v hodnotě jedné miliardy
dolarů. Miliardová hranice tak padla o čtyři měsíce dříve, než tomu bylo v případě olympiády

v Londýně 2012. Tehdy sledovalo hry v britské metropoli prostřednictvím televize 219 miliónů lidí,
NBC vydělala na reklamě 1.3 miliardy dolarů. Olympiáda v Brazílii přinesla ještě lepší ekonomické
výsledky, neboť poprvé od her v Atlantě 1996 mohli američtí diváci sledovat veškeré soutěže
v primárním čase, což se odrazilo na prodeji a cenách reklamy.

Korupce na denním pořádku?

Vzhledem k tomu, jak obrovské peníze se na olympiádě, která měla být původně určena jen ryzím
amatérům, točí, je počet skandálů spojených se zákulisními machinacemi, relativně malý. Až v roce
1998 přišel švýcarský člen MOV Mark Holder s tím, že kvarteto agentů výboru oslovovalo kandidáty

na pořádání olympijských her s nabídkou nákupu hlasů. Jak později uvedl, LOH v Atlantě, Sydney a 
zimní olympiáda v, Salt Lake City (2002) byly proto neregulérní, když ze 115 tehdejších členů MOV
obvinil sedm členů z přijetí úplatků.

Australan Peter Norman, jinak druhý muž běhu na 200 metrů na olympiádě v Mexiku 1968 (jednalo
se o již zmiňovaný závod, po kterém byli vyloučeni za gesto na stupních vítězů američtí sprinteři),
zašel ještě dále, když prohlásil, že korupce je na MOV na denním pořádku. „K uplácení dochází již od
první návštěvy členů MOV ve městech, které kandidují na pořadatelství olympiády. Myslím si, že
úplatky se poskytují ve všech formách a na všech úrovních,“ prohlásil Norman v roce 1998. „U lidí,
kteří disponují a operují s desítkami miliard dolarů je to běžná záležitost.“

Přes silná prohlášení se však v souvislosti s letními hrami řešila jediná velká úplatkářská aféra. Stalo se
tak v případě her v Sydney 2000. Vedení Australského olympijského výboru tehdy přiznalo, 
že si v boji o pořadatelství koupilo hlasy dvou delegátů. Jak se ukázalo posléze, právě tyto dva hlasy 
nakonec
rozhodly ve prospěch Sydney, poražený Peking si musel dalších osm let počkat. „Vedení MOV by se
mělo očistit od všech špinavostí, neboť je v něm mnoho lidí s nesportovním chováním a místo v něm
má korupce,“ reagovala tehdy čínská strana na australské přiznání.