S Irskem na věčné časy a někdy jinak.

„Irská pojistka je nedemokratická,“ tvrdí premiér Johnson. „Irská pojistka je nepostradatelná, chrání
jednotný trh EU,“ pravil pro změnu francouzský prezident Macrone. A protože obě strany trvají na
svém, nachází ještě před nedávnem vzorový parlamentní systém Velké Británie takřka na dně.

Z úst silně prounijních českých politiků, do této skupina řadím především TOP O9, STAN, KDÚ-ČSL a 

ČSSD pak slyšíme, kterak EU svým neústupným postojem dokazuje vnitřní soudržnost. A taky, že
Brusel případně Štrasburk, své Irsko nikdy neopustí.


Přestože si myslím, že vzhledem k svému působení v Londýně a ekonomickému vzdělání, vím, o čem
v otázce tzv. Irské pojistky řeč, nehodlám se tímto alespoň v této chvíli stěží řešitelným problémem
zabývat. Ovšem hlasy špiček EU ve smyslu: S Irskem na věčné časy a nikdy jinak, mě docela pobavily.


Stačí se totiž vrátit o 11 let zpět. Zatímco ve většině členských zemí, Evropské unie rozhodoval o 

budoucnosti Lisabonské smlouvy parlament, vsadili Irové na referendum. K zděšení Dublinu a Bruselu
nakonec irští voliči v červnu 2008 Lisabonskou smlouvu odmítli většinou asi 110 000 hlasů. Tehdejší
situaci lze přirovnat k létu 2016, kdy britské referendum o setrvání v Evropské unii, dopadlo velmi
podobně. A jak se může ukázat, nemusí se jednat o jedinou shodu.


Každý člověk věci a práva znalý si v té chvíli řekl, že Lisabonská smlouva tímto končí, neboť k přijetí
byl nezbytný souhlas v té době všech sedmadvaceti členských zemí. Zprvu to vypadalo na to, že
demokratickému procesu bude učiněno zadost. Irský premiér Brian Cowen byl sice výsledky
referenda zklamán, ale původně hodlal akceptovat vůli lidu. „Evropská komise doufala v jiný výsledek
referenda, ale respektujeme svobodné rozhodnutí irských voličů. Jejich volba není nějakým
prohřeškem vůči Unii,“ pravil tenkrát předseda Evropské komise Barosso.


Jak ovšem ukázaly následující dny a týdny, bylo všechno jinak. Německo přišlo záhy s tím, že navzdory
Irsku a původním proklamacím, budou ostatní země v ratifikaci Lisabonské smlouvy pokračovat. Další
hlasy zněly ve smyslu, že zatímco negativní výsledky tři roky starých referend ve Francii a Nizozemsku 
 o evropské ústavě představovaly pro EU katastrofu, s irským veta si unie nějak poradí. Irsko tak
inkasovalo tvrdou ránu pod pás.


Jeho občané však dostali šanci polepšit se, bylo vypsáno druhé referendum, výsledky prvního skončily
v koši. Vzkaz Bruselu zněl: Kdo nejde s námi, jde proti nám a ať táhne. Docela to má logiku, chtělo by
se říci. Nebylo by ovšem férové stanovit předem jasná pravidla například ve smyslu, že země, které
referendum neschválí, v EU prostě končí? Což o to, férovější by to určitě bylo, Brusel by ovšem pozbyl
statutu instituce, ve které všichni Evropané rovnocennými bratry jsou. Navíc nikoho ani ve snu
nenapadlo, že něco, co vzešlo zejména z Německa a Francie, může být vetováno. Po druhém
referendu mohli stoupenci Lisabonské smlouvy jásat, neboť ke zdi přibité Irsko volilo většinou a 

radostně pro. Socialistický poslanec Joe Higgins sice tenkrát pravil, že stav referend je 1:1,
k prodloužení ani k penaltovému rozstřelu však nedošlo. Kromě toho, vyslal Brusel dalším zemím,
především Česku jasný signál o tom, že není radno se vzpouzet. A tak premiér Mirek Topolánek
zaklekl na poslance a senátory, aby schválili dokument, který ještě před volbami 2006 charakterizoval
jako shitt. Po jedenácti letech je Irsko opět beranidlem EU. Přestože soud v Belfastu zamítl stížnost, 
 podle které 
by případný brexit bez dohody odporoval Velkopáteční mírové dohodě z roku 1998, která ukončila
sektářské násilí v Severním Irsku, EU bojuje za „své“ Iry sveřepě dále. Docela Brusel chápu. Byť
například členským zemím jako Malta a Řecko, je to, zdali budou mezi Severním Irskem a Irskem celní
kontroly, lidově řečeno šumák, německo-francouzský pořádek musí být. Zvláště v čase, kdy opoziční
lídr, kovaný levičák Corbyn sní o tom, že se Londýn vydá cestou Dublinu v podobě druhého referenda.
Příklady, byť postavené na základě pošlapání předchozích úmluv, totiž táhnou.