Theresa May: Kdo brexitu jámu kopá…

smrckal.com: Na konci června 2016 rozhodli angličtí voliči o konci hrdého Albionu v EU. Premiér
David Cameron to v reakci na výsledky referenda zabalil, záměr voličů měla realizovat jeho
nástupkyně na Downing Street 10, Theresa Mayová.

Jsem docela zvědav, zdali se některý z historiků někdy rozhodne zabývat analýzou krátké vlády druhé
premiérky britské historie? Od samého začátku se totiž děj příběhu ubíral nečekaným směrem. Po Davidovi Cameronovi,
 který byl při vypsání referenda o setrvání Anglie v Evropské unii nepochybně
přesvědčen o tom, že většina voličů brexit jasně odmítne, se totiž dostal do čela Konzervativní strany
v osobě Theresy Mayové další odpůrce konce svazku, Londýn - Brusel. Na základě vlastních
zkušeností jsem si přitom tehdy nedovedl a stále nedovedu představit, snad s výjimkou právníků a lékařů,
 plné pracovní nasazení kohokoli, kdo není plně ztotožněn s cílem a očekávaným výsledkem
své mise. Zvláště pak, když v tomto případě měla britská ministerská předsedkyně jednoznačně
mnohem blíže k bruselské generalitě, než například anglickým zemědělcům a rybářům. Vlastní
přesvědčení o tom, že vyjednáváním o brexitu koná pro království něco škodlivého, se pak
nepochybně podepsalo na její motivaci.


Přitom se premiérka Mayová ujala svého postu velmi razantně prohlášením, že „Brexit znamená
brexit,“ a rozhodně nehodlá vypsat druhé referendum. Zároveň ovšem učinila v dubnu 2017 cosi
neodpustitelného, zda její počin pramenil z naivity či úmyslu, se asi hned tak nedozvíme, v podobě
vypsání předčasných voleb. Po silnějším mandátu totiž zatoužila nepochopitelně v okamžiku, kdy
měla jednobarevná vláda konzervativců většinu 17 poslanců a takřka o 100 hlasů více, než silně
prounijní Labouristická strana. Navíc akci z kategorie zbytečných prosadila v čase, kdy hlavní tváře
brexitu jako Boris Johnson či Nigel Farage odmítly převzít odpovědnost za další vývoj, případně
zajistily svým potomkům německé pasy.


Předčasné volby, skončily pro konzervativce katastrofou. Strana sice vyhrála, leč premiérka, nejen
podle anglických médií, zcela selhala. Nejlépe to vystihl na svém Twitteru slavný fotbalista Gary
Lineker, podle kterého se stala Theresa Mayová vítězem ankety o nejhorší vlastní gól. Po roce 2016
dominantní strana ztratila většinu a musela shánět spojence schopného tolerance jejího
menšinového kabinetu. Nakonec se premiérka dohodla o podpoře s deseti poslanci severoirské
Demokratické unionistické strany (DUP). Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby strana
nezastupovala nejvíce pro bruselskou část království, ve které 55.8% obyvatel hlasovalo pro setrvání
Anglie v EU.


Dopadlo to tak, že Theresa Mayová po sérii proher v Bruselu a zejména na domácí půdě, se slzami
v očích skončila. V červenci loňského roku se stal premiérem její stranický rival Boris Johnson, který
ukázal, jak důležité je být ve správný čas na tom nejlepším místě. Přes nesmírně komplikovaný
rozjezd prosadil v prosinci předčasné volby, ve kterých získala Konzervativní strana v Dolní sněmovně
absolutní většinu. Letos na konci ledna dovedl BoJo brexit k zdárnému konci. Po jeho předchůdkyni,
jinak schopné a kultivované dámě, se slehla země. Na druhou stranu, jak říkal Ronald Reagan,
politika není špatné povolání. Když uspějete, dostanete se vám spousty poct. Když se zostudíte,
můžete o tom aspoň napsat knihu. Příběh o tom, jak byl sabotován brexit, by se nepochybně zařadil do kategorie bestsellerů.