Zaslouží si Winston Churchill na frak?

Ačkoli nemám z pozice ekonoma sebemenší ambice lidově řečeno fušovat do řemesla historikům,
rozhodl jsem se učinit v tomto případě výjimku potvrzující pravidlo a reagovat na text ze serveru
Aktuálně.cz, v první poloviny minulého týdne.


Ve zmiňovaném textu je citován pan Petr Kopecký z Filozofické fakulty Ostravské univerzity, podle
kterého je třeba přehodnotit Churchillův obraz. Na jednu stranu mu nemají být upírány zásluhy, na stranu druhou by neměl být přijímán nekritickým pohledem a jeho obraz teď dostane na frak. Byť si
nejsem vědom, proč bych měl zrovna teď přehodnotit svůj názor na velikána historie, který zemřel
v roce 1965, rozhodně nemíním upírat tuto možnost komukoli. Jenom se obávám, že slova o tom,
kterak „dostane Churchill na frak,“ vystihují, jakým směrem se bude proces přehodnocování ubírat.
Přesto bych se rád vyjádřil ke dvěma větám…


Churchill byl nekriticky heroizován….


Bohužel jsem se nedozvěděl, kým. Jednalo se o heroizaci ze strany diváků a posluchačů britské
veřejnoprávní televizní a rozhlasové stanici BBC, kteří zvolili Winstona Churchilla vítězem ankety 100
Greatest Britons? Nebo snad britského premiéra heroizoval Nobelův výbor, jehož členové mu v roce
1953 udělili za šestisvazkové dílo The Second World War, Nobelovu cenu za literaturu. Nebo byl snad
heroizován z pozice politika, který v roce 1946 projevem na Wesminster College v americkém
Fultonu, spustil železnou oponu, komunistickými režimy, kterými, přes účelové spojení se Stalinem,
opovrhoval?


Dále se z pozice bohužel ne mladého filozofa, ale ekonoma ve zralém věku podivuji nad tím,
 jak a kým může být heroizován politik, který vyhrál a prohrál několikeré volby. Opozice, v Anglii opravdu
výživná, na něm totiž nenechala suchou nitku? Kromě toho vyšly, o Winstonovi Churchillovi troufám
si odhadovat, tisíce odborných publikací a knih. Nevidím nic heroizujícího na textech, podle kterých
měl, Winston Churchill, velmi komplikovanou až nesnesitelnou povahu. Je rovněž známo, že některé
jeho výrazy byly i ve své době na hranici vkusu a věřil v rasovou hierarchii a eugeniku. Snažil se snad
někdo utajit, že z pozice prvního lorda admirality nezvládl v letech 1915 – 1916 bitvu o Gallipoli,
v důsledku čehož spadl do politického suterénu? Přes sedm desetiletí se ví, že v roce 1943
upřednostnil zásobování proti fašismu bojující armády, před řešením hladomoru v Bengálsku. Stejně
tak je znám jeho negativní až nenávistný vztah k dalšímu mimořádnému politikovi minulého století
Gándhímu. Dokonce si troufám odhadovat, že lobby jeho vyznavačů stála za tím, že Ghándí nikdy
nezískal Nobelovu cenu míru, byť si ji nepochybně zasloužil mnohem více, než například Jásir Arafat. A přesto vše se těšil Winston Churchill mimořádné vážnosti až do svého skonu. A do toho najednou
ostravská výzva, podle které by měl dostat na frak…


Je třeba jeho obraz přehodnotit…

 Na základě čeho? Nových historických poznatků? Pokud ano,
 bude vše v nejlepším pořádku. Obávám
se ovšem, že historie není archeologie a vše podstatné bylo řečeno a napsáno. Za mnohem důležitější
považují načasování. Proč čekali sprejeři a kritici Churchillova díla a odkazu přes výše uvedené na červen 2020?
 Čím to, že k útokům na jeho sochu nedošlo v Praze dejme tomu před pěti lety, kdy byl
například publikován článek s výstižným titulkem: „Bengálským hladomorům a miliónům mrtvých se
Churchill jen cynicky smál.“

Myslím, že znám odpověď. Spouštěcím mechanismem po přehodnocení mnohokrát hodnoceného a detailně popsaného,
 se stal mimořádně diskutabilní policejní zákrok v USA, po kterém zemřel
Afroameričan s pestrým trestním rejstříkem. Jedná se pochopitelně o politování hodnou událost,
nikoli však důvod pro pokus o mediální lynč kohokoli. Zvláště pak, když Winston Churchill neměl se
smrtí George Floyda zhola nic společného. Dání na frak tak pozbývá sebemenšího smyslu.