Henry Kissinger: Uspořádání světa

Po knize Umění diplomacie jsem se dostal na konci a začátku roku konečně i k dalšímu knižnímu
počinu velmistra zákulisních her a držitele Nobelovy ceny míru. Henry Kissinger určitě ví, o čem je
v případě státních zájmů, konfliktů a mocenské rovnováhy řeč, proto jsem se rozhodl podělit se o
několik jeho myšlenek a postřehů.

„Britský státník lord Palmerson vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: Nemámě žádné
věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností
je sledovat. „ (Principy anglické diplomacie do první světové války).


„Mocenskou rovnováhu lze narušit přinejmenším dvěma způsoby. První nastává, když velké země
nahromadí tak ohromnou sílu, že hrozí dosažením hegemonie. Druhý nastává, když se nějaký doposud
druhořadý stát, snaží proniknout mezi velmoci, a spustí tak u ostatních mocností sérii kompenzačních
adaptací, dokud se buď nenastolí nová rovnováha, nebo nepropukne všezahrnující pohroma.“ (Tesat
do kamene)


„Francouzská revoluce se opírala o podobné tvrzení jako islám o tisíc let dříve a komunismus o dvě
staletí později: pokud různé země zastávají odlišná náboženská nebo politická pojetí pravdy, je mezi
nimi vyloučena trvalá koexistence, a mezinárodní dění se tak proměňuje v globální zápas ideologií,
vedený všemi dostupnými prostředky a mobilizací všech společenských vrstev.“ (Kissingerův pohled
na revoluci požírající vlastní děti).


„Kdokoli odmítne uposlechnout obecné vůle, bude k tomu donucen celým společenstvím…Bude
donucen být svobodný.“ (Tak pravil dvorní šéfideolog Velké francouzské revoluce Rouseau).


„Po skončení revoluční a napoleonské éry byla Paříž okupována ruskými vojsky. Od té doby hraje
Rusko v mezinárodním dění jedinečnou roli: je součástí mocenské rovnováhy v Evropě i v Asii, ale
k balanci evropského uspořádání přispívá jen epizodicky. Zahájilo více válek, než kterákoli jiná
významná současná velmoc, ale také zamezilo tomu, aby se Evropa ocitla pod dominancí jediné
mocnosti: v situaci, kdy hlavní kontinentální hráči skončili na lopatkách, odolalo švédskému králi
Karlovi XII, Napoleonovi i Hitlerovi.“ (Zajímavý pohled amerického konzervativce).


„Bismarck byl přesvědčen, že vděk ani důvěra nepřivede do pole jediného muže. To dokáže pouze
strach, pokud ho využíváte obezřetně a obratně. Politika je uměním možného a vědou o relativním.
Fundamentální rozhodnutí se opírají výhradně o ohled na užitek. Evropský pořádek, jak je chápalo 18.
století, tedy jako velký newtonovský mechanismus do sebe zapadajících koleček, byl vystřídán
darwinovským světem přežití nejschopnějších.“ (Účel světí prostředky)


„Ze sjednocení Německa vzešel dominantní stát, dostatečně silný na to, aby porazil všechny své
sousedy, pokud by postupovali individuálně, a možná i všechny kontinentální země dohromady. Pouto
legitimity se rozpadlo. Naprosto vše nyní záleželo na mocenském kalkulu.“ (Znamení nové doby).
„Ve světě s pěti hráči, radil Bismarck, je vždycky lepší nacházet se ve skupině tří.“ (Jak výstižné).

„Běda státníkovi, jehož argumenty pro vstup do války, nejsou na jejím konci stejně přesvědčivé, jako
byly na začátku.“ (Bismarck byl velmi moudrý muž).


„Sjednocení Německa změnilo evropskou rovnováhu: žádné konstituční uspořádání totiž nemohlo
změnit prostý fakt, že jediné Německo je nyní nejsilnějším evropským státem. Společná měna přinesla
míru sjednocení, jakou Evropa do dob Svaté říše římské, nespatřila. Dosáhne Evropská unie globálního
postavení, deklarovaného svou chartou? Nebo vyjde najevo, že se – podobně jako říše Karla V.,
nedokáže udržet pohromadě?“ (Zapeklitá otázka).